V dnešní době již není pochyb o evolučním úspěchu oportunistických druhů živočichů, kteří se dokázali precizně přizpůsobit kulturní krajině, zásadně pozměněné člověkem a jeho aktivitami. V kontextu středoevropské krajiny je vítězem především prase divoké, jehož populace se ještě v polovině minulého století nacházela na minimálních hodnotách, pokud je srovnáme s dnešní početností. Ovšem, napomáhají tomuto stavu pouze změny v krajině anebo za početním nárůstem stojí i zásady mysliveckého hospodaření, mnohdy vycházející z domněnek či názorů, které nejsou podloženy exaktními výsledky? Pojďme se tedy alespoň v krátkosti podívat na základní fakta, související s reprodukcí černé zvěře, které ovlivňují populační dynamiku tohoto druhu.
Početnost prasete divokého ve střední Evropě
Výchozím bodem pro management každého druhu zvěře je jeho početnost, od čehož se následně odvíjí nutnost intenzity lovu a redukce populace, nebopřípadně jeho podpory, jak by tomu mělo být nyní především v případě zvěře drobné. Černá zvěř podporu populací nevyžaduje, jelikož v současné krajině nachází vše, co k životu a úspěšné reprodukci potřebuje. Divočákům vyhovuje stávající zemědělské hospodaření. Zároveň úspěšně nacházejí potravu i v průběhu mimo vegetační období, kterou jim předkládáme my myslivci, byť černá zvěř naši péči opravdu nepotřebuje. Černé zvěři zároveň nabízí prostřený stůl i sama příroda. Dubové a bukové lesy plodí mnohem častěji a s větší intenzitou, než tomu bylo dříve, a i to se samozřejmě projevuje na fyzické kondici divočáků a na zvýšené reprodukční schopnosti.
Tento stav se pak projevuje především ve výši lovu prasete divokého. V posledních letech lovíme v České republice v průměru přibližně 25 divočáků na plochu 1000 ha honitby, tedy vůbec nejvíce divočáků z celé Střední Evropy. A jsme svědky nepřetržitého trendu nárůstu populace bez dlouhodobějšího poklesu (viz graf lovu níže). Co tedy děláme špatně, když lov neustále navyšujeme, ale v populaci zvěře se naše zvýšená aktivita poklesem neprojevuje?
Myslivecký přístup k hospodaření s divočáky
Současné myslivecké hospodaření s černou zvěří je zatíženo řadou mylných informací, které se donekonečna opakují a předávají novým generacím myslivců. Nepravdivé informace mnohdy zasvěceně opakují i myslivečtí odborníci nebo mentoři, čímž jim dodávají iluzi validity. Jedná se především o proklamované zásady správného mysliveckého hospodaření s černou zvěří. Ty se opírají o „zaručené“ důvody nárůstu populace, které by měly souviset s lovem dospělých jedinců a následným narušením sociální struktury. Mezi nejčastěji tradované a systematicky opakované mýty patří názor o nerespektování role starších a mohutných kňourů a bachyní, kterých je díky jejich lovu v populaci nedostatek. Starší kňouři by měli v období chrutí odhánět od tlup lončáky a měli by se pářit pouze se staršími bachyněmi, jelikož mladé bachyňky tyto kňoury neunesou. Ty pak proto nejsou oplozeny, což by mělo významně snížit přírůst populace černé zvěře.
Tyto tradované mýty se v myslivecké komunitě opakují zhruba od druhé poloviny minulého století. Z tohoto období pocházejí první publikace, které popisují zásadní roli sociální struktury na reprodukci černé zvěře a zejména pak zmiňovanou klíčovou roli starších kňourů a bachyní. Starší jedinci měli dle tehdejších pozorování zabránit selatům a lončákům v zapojení do reprodukce. Výzkum byl však založen na přímých pozorováních aa reprodukce výsledků spíše vlastním názorem, než skutečnou hloubkovou analýzou . Tehdejší autoři zároveň neprováděli analýzy reprodukčních orgánů zvěře a jejich tvrzení proto nebyla exaktně podložena fakty či podrobnými analýzami. Nejpodstatnější je však kontext tehdejší doby. Divočáků se ve Střední Evropě nacházel pouze zlomek současného stavu, takže dostupných údajů bylo málo a musíme si uvědomit, že byla naprosto jiná úživnost krajiny, která černé zvěři většinou neumožňovala dosažení pohlavní dospělosti již v prvním roce života. K tomu nyní přispělo nejenom zemědělské hospodaření, ale i vysoká úživnost, způsobená zvýšenou frekvencí semenných roků dubu a buku. Semenné roky se v posledních letech opakují často i v dvouletých periodách, což opět podporuje zlepšení fyzické kondice divočáků. Zároveň nemůžeme opomenout ani mysliveckou péči, protože množství potravy předkládané divočákům na vnadištích a krmelištích jistě není zanedbatelné.
Respektujme biologii zvěře!
Hospodaření s každým druhem zvěře by mělo vždy vycházet z detailních znalostí o jeho biologii, etologii a ekologii. Nejinak je tomu i v případě divočáků. V uplynulých desetiletích byly realizovány desítky či spíše stovky studií, které se v Evropě zabývaly reprodukcí černé zvěře nikoliv na základě domněnek či pozorování, ale na základě analýz tisíců reprodukčních orgánů divočáků různého stáří. Pokud výsledky zjednodušíme, autoři těchto studií popisují u divočáků pohlavní zralost na základě prahové hmotnosti, kterou bachyňky černé zvěře dosahují v rozmezí od 16 kg živé váhy (v extrémních případech) až po 40 kilogramů (téměř 100% jistota dosažení pohlavní dospělosti). Dosažení prahové hmotnosti je tedy velmi individuální a závisí především na fyzické kondici jedince, a tedy na dostupnosti potravy v prostředí. Následně se jedinci zapojují do reprodukce bez ohledu na sociální strukturu v místě provedené studie.
Jako příklad lze uvézt studii z vysoce úživné oblasti západního Německa. V té bylo analyzováno celkem 1 757 reprodukčních orgánů ulovených divočáků všech věkových kategorií. V hodnocených oblastech do reprodukce vstupovaly téměř všechny dospělé bachyně a lončačky a díky potravním zdrojům se reprodukce účastnila také selata. Podíl plných bachyněk-selat se v populaci pohyboval v rozmezí od 60 % do 85 %. Podíl zapojení selat narůstal společně s vyšším průměrným počtem zárodků v letech, které následovaly po velmi silném semenném roce buku a dubu, kdy se do reprodukce zapojilo cca 85 % selat. Ve studovaných oblastech měly bachyňky-selata 80% šanci, že dosáhnou pohlavní dospělosti a následně zabřeznou již ve věku 8 měsíců (celkový vzorek 699 bachyněk-selat). Naproti tomu později narozené bachyňky a současně i ty, které žijí v méně úživných oblastech (například ve vyšších nadmořských výškách) jsou oplodněny až během jarních či letních měsíců – tedy ve stáří lončáka, jelikož dříve nedosáhnou potřebné prahové hmotnosti. Jejich pozdější reprodukci pak odpovídají podzimní vrhy selátek. Tento jev v populaci ovšem není tak častý, jak by se mohlo zdát, jelikož pozdní selata metaná nezkušenými bachyňkami v horší fyzické kondici mají velmi vysokou mortalitu.
Biologie černé zvěře v praxi
Na základě vývoje lovu černé zvěře v České republice je zřejmé, že současný myslivecký přístup s minimem lovu dospělých bachyní nevede ke snížení populace, ba právě naopak. Je zřejmé, že cíl černé zvěře je jasný: evoluční snaha o zachování druhu a zlepšení vlastního fitness, a tedy zvyšování početnosti. I přes dostatek vědecky podložených poznatků se bohužel tato zjištění stále nepromítají do běžného mysliveckého hospodaření. A stále se setkáváme s opakovaně vyvrácenými názory. Ano, v některých případech mladé bachyňky nezabřeznou (s ohledem na zmíněnou individualitu). I v pokročilém jarním období zároveň můžeme vidět starší bachyni se selátky a kolem ní jednu, dvě bachyně lončačky, která selata nemají, což může opět podporovat zažitou teorii přeceňované sociální struktury. Tyto bachyňky se s ohledem na jejich fyzickou kondici dostávají do chrutí v měsících březnu a dubnu. Následuje období březosti, které u divočáků trvá přibližně 115 až 118 dní, tedy necelé čtyři měsíce. Bachyňky pak vrhají zpravidla 2 až 4 selátka v letních měsících, dle zabřeznutí např. v červenci či srpnu a do té doby se nám stále může zdát, jak sociální struktura úspěšně zamezila jejich zabřeznutí. Poté je možné potkávat tlupy bachyněk a lončaček s různě starými selaty, s čímž se bezpochyby setkal každý aktivní myslivec!
Jak tedy černou zvěř regulovat? V podstatě jediným efektivním nástrojem, je maximální snaha o love ve všech věkových kategoriích včetně lovu dospělých bachyní. Pokud si namlouváme něco jiného a bachyně nelovíme, jednoduše dosáhnout redukce nechceme. Nezaštiťujme se při tom ale vědecky opakovaně vyvrácenými mýty o efektu sociální a věkové struktury černé zvěře na snižování populace, neboť tím pouze poukazujeme na svoji neznalost. A kdy starší bachyně lovit? Prakticky jediným možným obdobím je podzim, kdy jsou selata již odrostlá a bachyně ještě nejsou březí. V případě ulovení bachyně se při současné populační hustotě černé zvěře selata snadno připojí k jiné tlupě, případně je odlovíme během zimy. Samotné zachování sociální struktury hraje roli v behaviorální ekologii (tzn. trvalost rodinných tlup, předávání zkušeností, antipredačního chování atd.), ale bez redukce pohlavně aktivních samic (všech kategorií) se v současné době neobejdeme.
Problematika reprodukce je však mnohem obsáhlejší. V tomto textu byly popsány pouze obecné principy ve snaze vyvrátit mylné informace. Detailní texty, zaměřené nejenom na problematiku reprodukce černé zvěře, jsou nyní zveřejňovány v seriálu „Mýty a fakta v managementu černé zvěře“, který vychází v časopise Svět myslivosti. Dílčí poznatky budou zveřejněny i v časopise Myslivost.
Autoři:
Ing. Jan Cukor Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti a Česká zemědělská univerzita v Praze
Ing. Miloš Ježek, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze