Luděk Bartoš
Zařazením jelena sika mezi invazní nepůvodní druhy s významných dopadem na EU (Svět myslivosti č. 7/2025) se mění dlouhotrvající situace, dotýkající se několika států EU včetně České republiky. Jedním z argumentů pro uskutečněný krok je křížení siky s původním jelenem evropským. Strategii dalšího vývoje u nás musí zpracovat státní správa. Jak se ale bude tato strategie uplatňovat v praxi, je úplně jiná věc.
Od druhé poloviny 70. let minulého století se věnuji křížení siky s jelenem evropským. Tenkrát se zdálo, že věc je jasná, není nutné o problému příliš diskutovat a je třeba ho řešit. Vše jsme tehdy opublikovali u nás i v zahraničí a odpřednášeli při mnoha příležitostech. Ale nestalo se skoro vůbec nic.
Nemohu vyčítat lidem, kteří se věnují myslivosti ve svém volném čase a vykonávají při tom profesi s biologií třeba vůbec nesouvisející, že nečtou vědecké práce. Neznalost se v naší zemi prezentuje často jako jiný názor. Myslím, že na současném stavu se podepsal společenský vývoj od pádu komunismu. Mám tím na mysli v mnoha ohledech pohrdání vědou a vůbec vědeckými poznatky. Společenský vývoj dospěl do stavu rozpolcené společnosti, kdy se obě strany staví do role nepřítele té druhé části lidí. Rozdělená společnost se snáze ovládá. Věcné argumenty pozbývají na váze, protože je důležitější, ke kterému táboru patříme. To se přirozeně prolíná i do myslivosti. Proto jsme se s redakcí Světa myslivosti domluvili, že vsadíme spíše na věcné vysvětlení problému. Podobnou osvětovou akci jsme ve třech pokračováních uskutečnili naposledy již v roce 2008. Nyní budeme vycházet ze stejných textů, které však doplníme o nové vědecké poznatky.
Přivezli ho a hned se křížil!
Vůbec první případ vzniku kříženců siky s jelenem evropským v Evropě byl zaznamenán téměř ihned po prvním importu siků již v roce 1860. Vikomt Powerscourt, který siky do Irska jako první dovezl a vysadil mimo jiné do volné honitby, kde ostatně žijí dodnes, již o 20 let později od vypuštění prvních sik (1884) napsal v dosud vycházejícím, a již tehdy prestižním časopise Proceedings of the Zoological Society London, že „(…) japonští jeleni se zde bezpochyby kříží s jelenem evropským. Jsou zde v oboře tři až čtyři kusy, kteří jsou určitě kříženci, kdy ve všech případech byla matkou křížence laň jelena evropského“. Tehdy, stejně jako po několik dalších desetiletí od té doby, byly případy hybridizace siků s jelenem evropským považovány za kuriozitu a jako o takové se o ní psalo. Lidská zkušenost říká, že když je něco kuriozita, není třeba se toho bát. Asi tak jako když se narodí tele se dvěma hlavami. Jen těch případů bylo poněkud více, v literatuře k dohledání v letech 1898, 1902, pak s odstupem 1964, 1967, 1969, 1972 atd., a to jen z Britských ostrovů. V podstatě kam se sikové mezi jeleny evropské dostali, tam se brzy objevili kříženci. To jsme ale v době, kdy jsme začali s výzkumem hybridizace u nás, ještě nevěděli.
Nebyl to ale jen jelen evropský, s kým se dovezení sikové křížili. Importovaní jedinci byli také v zoologických zahradách a oborách vypouštěni do společných výběhů s ostatními jelenovitými. Díky tomu docházelo příležitostně ke křížení s jinými druhy, jako jsou jelen vepří (Axis porcinus, syn. Cervus porcinus, Hyelaphus porcinus) a axis indický (A. axis). Domnívám se, že vznik kříženců byl vítán jako kuriozita, protože málokdo by tehdy asi věřil, že kříženci mohou být plodní. To proto, že lidstvo mělo dlouhodobou zkušenost s křížením koně domácího s oslem za vzniku mezka (otec kůň, matka oslice) či muly (otec osel, matka klisna koně). Tito kříženci byli cílevědomě produkováni a až na nepatrné výjimky byli neplodní. V té době se vůbec mělo za to, že mezidruhové křížení je do dalších generací blokováno neplodností potomstva. O to větší překvapení nastalo, když se později zjistilo, že kříženci siků s jelenem evropským jsou plnohodnotně plodní, bez ohledu na to, z kterého druhu pochází matka a otec.
„Vylepšování“ trofejí
Sikové byli v zajetí kříženi omylem nebo úmyslně, jak mezipoddruhově, tak mezidruhově, a to především pro myslivecké účely. Nepochybuji o tom, že tak byla na jedné straně ukájena přirozená touha lidstva po poznání, ale zároveň si také velmi silně myslím, že tyto experimenty, mnohdy možná i utajované, měly od začátku spíše pragmatický základní cíl: dosáhnout větší trofeje. Nejlépe, „aby jiní nevěděli“, což je podezření, které vyjádřilo hned několik autorů dávno přede mnou. Historické uvažování evropské myslivosti takto funguje od nepaměti. S těmito experimenty se buď původci příliš nechlubí, nebo je většinou nijak nezdokumentují, a proto ani nepublikují.
Dobrým příkladem může být následující historka. Když jsme koncem 70. a začátkem 80. let minulého století v době našeho výzkumu výskytu hybridizace mezi jelenem evropským a sikou pátrali po různých materiálech, od německého přítele Ernsta Eicka, zakladatele a bývalého prezidenta a později čestného prezidenta Mezinárodní společnosti zvěře sika, jsem dostal fotografie F1 hybridů, kteří vzešli z mezidruhového křížení v jakési malé obůrce. Později byl hybridní jelen prodán do jiné, ale už čistě sičí obory jako „vynikající trofejový sika“. Tento „nadějný sika“ má dnes nepochybně spoustu neméně nadějného potomstva v jinak „zaručeně čistém chovu siků“…
Hybridizace jako součást šlechtitelského přístupu
Byly ale realizovány také „legální“ pokusy o zvětšení velikosti paroží prostřednictvím mezidruhového křížení, a to na jeleních farmách zaměřených k produkci pantů. Panty mají coby základní surovina pro lékařské účely dlouhou tradici v medicíně Dálného východu. (V současnosti se tradiční asijská medicína podrobně studuje za použití „západních“ metod s vysoce nadějnými výsledky a velkým očekáváním na budoucí užití. Ale to je zase o něčem zcela jiném.) V některých oblastech Asie je považováno za nejcennější právě paroží siků. Není proto divu, že se ve farmových chovech uplatnilo dlouhodobé šlechtění na velikost paroží. Součástí toho byly také pokusy prostřednictvím hybridizace, protože se mělo za to, že když se zkříží sika s větším druhem jelena, měl by mít logicky větší paroží.
Tyto pokusy byly dobře zdokumentovány a opublikovány, byť velmi často jen v národním tisku. Ve své databázi literatury mám nejstarší citaci, která se toho týká, u ruské knihy G. A. Menarda z roku 1930 o „pantovém hospodářství“, kde jsem se poprvé setkal se zmínkou o cílené hybridizaci na farmách. Nejdůležitější pro mě ale byly práce I. I. Miroljubova z let 1936 až 1949, rovněž z bývalého Sovětského svazu. Ten provedl sérii pokusů křížení siky s jelenem mandžuským (C. xanthopygus) a své zkušenosti a výsledky publikoval. (Jelen mandžuský byl až do genetických studií, korigujících fylogenezi jelenovitých, považován za východní poddruh jelena evropského a také měl do té doby latinské jméno C. elaphus xanthopygus. Přesto ho lze považovat za příbuzného s jelenem evropským a vycházet z toho, že co se děje mezi jelenem manžuským a sikou, odpovídá témuž mezi sikou a jelenem evropským.)
V článku v časopise Karakulevodstvo i zvěrovodstvo z roku 1949 Miroljubov velmi detailně popsal deset kříženců, kdy ve všech případech byla matkou laň siky. K dosažení hybridizace stačilo umístit do stejného výběhu laně s jedním jelenem mandžuským a vše proběhlo naprosto hladce. Hybridní kolouši vypadali převážně jako sikové. To se po prvním přebarvování mírně změnilo. V dospělosti totiž došlo v letní srsti k poklesu výraznosti typicky sičí skvrnitosti, v zimním zbarvení naopak převládal celkový dojem otcovského druhu.
Když jsem se k publikacím Miroljubova dostal, byl jsem svým „objevem“ skutečně nadšen. Pro úplnost bych měl hned také dodat, že máme informace také ze současného vědeckého světa, kdy kupříkladu v roce 2017 publikovali čínští vědci pod vedením Liepinga Zhao výsledky pokusů křížení na farmě mezi sikou Dybovského a wapiti ťanšanským, rovněž ještě nedávno považovaným za poddruh jelena evropského.
Ale zpátky do 70. let k mému nadšení z publikací Miroljubova. U vytržení jsem byl zejména proto, že hybridizace se tam brala jako něco snadno dosažitelného a zcela běžného, popsaného řadou starších autorů, jejichž práce se mi ale bohužel už nepodařilo ve většině případů dopátrat. Bylo ale jasné, že hybridizace se používala ke zvětšení parožní hmoty siků na farmách dlouho a často, byť nebyla tak účinná, jak se doufalo. Karakulevodstvo i zvěrovodstvo jistě není kdovíjaký světový a už vůbec ne vědecký časopis, a tak bychom se ani nemuseli až tak divit, že tyto práce zcela unikly pozornosti představitelům našeho mysliveckého výzkumu té doby. Jenomže…
Čin-da-guiza
Jestliže se Miroljubov a před ním mnozí další zaměřili na experimenty s křížením siky s jelenem mandžuským, nebyla v tom žádná náhoda. Jelen mandžuský, nebo také izubr, se totiž vyskytuje společně se sikou za přírodních podmínek ve volnosti v oblasti řeky Ussuri v severozápadní Číně. Jak jsem se poprvé dočetl v publikaci Miroljubova, který vycházel z již zmíněného Menarda, v této oblasti ke spontánní hybridizaci dochází relativně často a odedávna. Čínští lovci mají pro hybrida dokonce zvláštní jméno, čin-da-guiza, a jsou si plně vědomi, že jde o křížence. To prý v čínštině obsahuje i ten název. A také podle Miroljubova, první evropští cestovatelé, kteří pronikali na Dálný východ, jmenovitě v 60. letech 19. století Maak a o deset let později Przewalski, popsali tyto křížence dokonce jako nový druh jelena siky. (Trvalo mi pak dalších 30 let, než jsem se dostal k původním pramenům a získal jako trofej z nejcennějších xerokopii těchto dvou původních publikací. Mohu tudíž dnes Menardovo tvrzení o Maakovi a Przewalskem v plném rozsahu potvrdit z originálních knih těchto dvou autorů.)
Miroljubov však nebyl zdaleka sám, kdo o spontánní hybridizaci na Dálném východě věděl. Všichni známí sovětští zoologové té doby, jako byl Flerov, Sokolov, Henptner a další, kteří každý zvlášť psali objemné knihy o savcích této oblasti v 50. a 60. letech minulého století, do jednoho hybridizaci v oblasti Ussuri zmiňují. A že i toto ušlo pozornosti některých lidí z mysliveckého výzkumu, už je přece jen na pováženou…
Wicklow, ráj hybridů
Oblast Ussuri je unikátní. Ale ani Evropa nezůstala pozadu. V 70. letech minulého století uskutečnil v Irsku pro vědecké účely Rory Harrington sérii experimentů s křížením jelena evropského se sikou, včetně zpětného křížení za kontrolovaných podmínek. Své poznatky, doplněné dokumentárními fotografiemi, zveřejnil v letech 1973, 1974 a 1982. (Dlužno ovšem také pochvalně poznamenat, že už sám Harrington ve své první práci citoval jednu z dalších studií Miroljubova!)
Rory Harrington se nechal ke svým experimentům inspirovat situací v oblasti Wicklow na východě Irska. To je ta oblast volného výskytu jelena evropského, kam byli vypuštěni sikové z chovů vikomta Powerscourta. Sikové se totiž velmi rychle začali křížit s místními jeleny evropskými. Wicklow dodnes slouží jako ukázka možných katastrofálních následků mezidruhového křížení – je zde možné vidět dnes již v podstatě jen plynulý přechod jednoho druhu do druhého, zatímco v našich podmínkách se oba druhy liší dost významně, přinejmenším ve velikosti těla. Téměř s jistotou lze očekávat, že ve Wicklow nezbyl už ani jeden čistý kus. Rory Harrington se ve svých experimentech proto netázal, zda je hybridizace možná, o tom ani trochu už dávno nepochyboval, nýbrž jak v podmínkách introdukce siků do populace jelena evropského původně vznikla. Uspořádal proto na své farmě velkoryse pojaté experimenty, kde vyzkoušel různé kombinace. To vše shrnul v roce 1982. Neuškodí, když si detailněji popíšeme jeho poznatky:
1. Některé laně jelena evropského nepřijímaly pokusy samců siky o pokládání, a dokonce je agresivně zaháněly.
2. Podobně někteří samci jelena evropského nejevili o laně jelena sika zájem, a to i přesto, když je „sičky“ aktivně sváděly (olizováním, naskakováním na ně, prezentací sebe sama apod.). Nejméně chuti k mezidruhovému pokládání projevovali jeleni, kteří dosud neměli sexuální zkušenost. Jakmile jí dosáhli, jejich zájem znatelně vzrostl.
3. Mladí samci jelena evropského vykázali obecně největší flexibilitu v pokládání a byli nejochotnější k mezidruhovému křížení.
4. Když bylo přítomno ve výběhu více samců, pohotovost k mezidruhovému pokládání vzrostla.
5. V řadě případů bylo poněkud obtížnější dosáhnout prvního křížence. V těchto experimentech kombinace samec sika x laň jelena evropského vyzněla naprázdno a na počátku hybridizace musel být otcem vždy jelen evropský, přestože ve Wiclow tomu na začátku bylo přesně opačně. Jakmile bylo hybridizace dosaženo, kříženec sám už byl velmi ochotný křížit se s oběma druhy.
Jak jsem u nás k hybridům přišel
Když jsme začali výskyt hybridizace koncem 70. let minulého století zkoumat v tehdejším Československu, vyvolalo to značnou polemiku a hlavní otázka tehdy zněla, zda je to vůbec možné. Zprostředkované údaje z literatury byly odbornou veřejností přijímány s velkou nedůvěrou. Přece jen, český člověk si potřebuje na neznámé sáhnout. Tehdy jsem si velmi přál dostat se k živému hybridovi, abych ho mohl ukazovat jako živoucí důkaz. To se mi tenkrát nepodařilo, hranice jsme měli ještě uzavřené, a tak bylo k Rory Harringtonovi do Irska příliš daleko.
Pak jsme se začali zabývat úplně jinou problematikou. Přesunuli jsme pozornost na zvěř v zajetí a část programu jsme realizovali na tehdejší jelení farmě v Bohumilicích u Vimperka. Tam jsme v druhé polovině 90. let prováděli pozorování mateřského chování jelena evropského. Při práci mi v dalekohledu jednou padlo cosi podezřelého do oka a na chvíli se mi zazdálo, jako by pozorovaný kolouch nesl znaky hybridizace. Pomyslel jsem si, že jsem se té hybridizaci věnoval příliš dlouho a že hybridy už prostě vidím všude. Zejména když vím, že tady přece nemohli vzniknout, když je vše pod kontrolou za plotem!
Když kolouši povyrostli, začalo být u několika z nich zřejmé, že hybridní vzezření nemůže být náhoda. Udeřil jsem na vedoucího farmy a ten se mi přiznal. V průběhu předchozí říje v bouřce padl strom na plot oddělující výběh s evropskými laněmi určenými pro sledování mateřského chování a z vedlejšího výběhu se mezi ně dostal jeden samec jelena sika. Trvalo jen dva dny, než se ho podařilo přehnat zpět. Přestože u laní byl jelen jejich vlastního druhu, mnohem větší a silnější než sika, bylo za ty dva dny počato pět hybridů.
Vedoucí farmy čekal z mé strany hromobití. Já byl ale nakonec rád a hybridy jsem si převezl do Uhříněvsi na naše experimentální pracoviště v Podlesku. Tímto způsobem jsem najednou získal to, oč jsem o 20 let dříve tak velmi stál. Navíc v kombinaci, která se Rorymu Harringtonovi nedařila. Prokázalo se tak nade vší pochybnost, že k hybridizaci může dojít, když je otec sika i jelen evropský. Dlouho jsem nabízel, aby se přišel podívat každý, kdo chce na vlastní oči vidět hybrida.
„Myslivecká provozní slepota“
V čem je tedy problém? Ze zkušenosti vím, že možnost hybridizace mezi jelenem evropským a sikou už málokdo zcela vylučuje. Většinový názor však je, že k vlastnímu křížení dochází jen velmi výjimečně, pokud vůbec. A tam, kde je „sociálně stabilní populace“, nedochází k hybridizaci vůbec. No…
V roce 2012 otiskla Aleksandra Biedrzycká se spolupracovníky v americkém vědeckém časopisu Journal of Mammalogy velmi důležitou studii. Ze tří oblastí v Polsku, jedné z Kaliningradu a jedné z Litvy provedli s použitím 14 mikrosatelitů genetickou studii ulovené jelení zvěře a siků a srovnali výsledky genetické analýzy s tím, za jaký druh ulovenou zvěř považovali myslivci. Ukázalo se, že ze 176 jelenů evropských podle myslivců bylo devět kusů hybridních a čtyři kusy byly dokonce čistí sikové! Ještě hůř dopadlo srovnání úlovků považovaných za siky. Z 50 takto myslivci označených kusů bylo sedm hybridů a devět dokonce čistých jelenů evropských! Asi nejpozoruhodnějším zjištěním bylo, že u skoro pětiny úlovků (18 %) považovaných za siku šlo ve skutečnosti o jeleny evropské! Z hlediska dnešních poznatků byl výskyt hybridů téměř jistě ke všemu ještě podhodnocen. Proč, to vysvětlím, až na to přijde řada.
Myslím, že v poznatcích ze studie Aleksandry Biedrzycké a jejích spolupracovníků najdeme odpověď na v našich poměrech často vyslovovanou otázku, jak je možné, že u nás existují obory, kde žijí sikové společně s jelenem evropským a „žádné znaky křížení tam nejsou vidět“. Ty znaky tam k vidění jsou, mnohdy v masovém měřítku, ale myslivci, pro které je díky každodenní zkušenosti jistá barevná variabilita „normální“, zůstávají ke znakům křížení v podstatě slepí. Dokonce tak, že mohou siku považovat za jelena evropského nebo naopak! Příště si vysvětlíme, proč.
Závěrem přidám už jen doplňující informaci: v uvedené polské studii byl zjištěn hybrid (jehož otec byl sika) v populaci jelena evropského, vzdálené vzdušnou čarou 200 km od nejbližší populace siků. Jeho otec musel tudíž našlapat nejméně nějakých 250 km, než zplodil hybridního potomka!
V příštím pokračování si řekneme, jak se hybridi dají poznat a jakými metodami se prokazují.
Citovaná literatura je uložena u autora.
Autor:
prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc., oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi a Katedra myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze
Zdroj: Svět myslivosti 9/2025
