„Na svatého Jiljí jdou jeleni k říji“. Ano přátelé, Svatý Jiljí, známý také jako Aegidius, je významný světec, patron myslivců a lovců, jehož svátek se slaví 1. září. A okolo 1. září skutečně dochází v našich honitbách k výrazným přesunům jelenů.
Odcházejí ze svých letních stanovišť a v průběhu jednoho až pěti dnů se objevují na stávaništi laní, které, jak napsal ve své nepřekonatelné knize „Lovy v Karpatech“ profesor Julius Komárek, „určují říjiště“. První se sem dostavují jeleni staří, kteří začínají troubit již právě začátkem měsíce září a stávají se pány říjišť. Toto období jejich nadvlády však netrvá příliš dlouho, protože vzápětí se za nimi objevují jeleni mladší (tzv. druhá věková třída), kteří své starší soky, díky svým fyzickým silám umocněným hormonálním tlakem a touhou po zachování rodu, postupně z říjišť vytláčejí. A právě tito jeleni pak „dělají“ říji halasnou, zvěstujíce svému okolí, že oni jsou v dané lokalitě neohrožení vládci.
Právě tyto myšlenky mi začaly probíhat hlavou, když jsem se pohodlně usadil na posedu, který jsem nechal v tomto místě vystavět v loňském roce u starého javoru z důvodu potřeby přehledu o celém říjišti, jež se nacházelo v zadní části krásné horské louky. Je 23. září. Minulý týden zde panoval jelen III. věkové třídy se zajímavou trofejí nerovného desateráka, když na pravé lodyze mu chyběl opěrák. Neustále obíhal dvě laně s kolouchem, aby mu snad některá z nich neodběhla. Při jedné z těchto otáček a jeho přiblížení se k posedu se navíc dalo fotoaparátem zachytit, že je na pravé světlo slepý a ještě k tomu rarita. Bodovou hodnotu jsem odhadl na cca 170 b. CIC. Vyloženě lovný jelen. A mám dnes loveckého hosta, jenž touží jelena s takovouto trofejí ulovit. Tak doufám, že to vyjde.
Člověk míní a život mění. Radikální změna počasí. Teplý vítr, který trvale minulých čtrnáct dní foukal z jihozápadu (prý snad až ze Sahary), se během půl dne změnil na severovýchodní a vše je jinak. Teplota klesla o patnáct stupňů a říjiště před námi ovládá úplně jiný jelen, než ten, co zde byl ještě před třemi dny. Okolo dvou laní obíhá čtrnácterák, odhaduji, že tak ve věku osmi let, troubí a jasně ukazuje světu své sebevědomí. Ha, kdepak asi skončil náš starý poloslepý nerovný desaterák? Přemýšlím, jestli ho letos ještě spatřím, a přitom sděluji loveckému hostu, že toho mladého nadějného jelena před námi určitě lovit nebudeme. Čas se vleče, se západem slunce přibývají hlasy dalších troubících jelenů. Prohlížím říjiště před námi, když tu se vpravo od nás ve vzdálenosti sto třiceti metrů ve stěně lesa objevuje postava jelena s dlouhými a „řídkými“ parohy. Rychlý pohled triedrem a… je to on. Chybí mu pravý opěrák. Jelen stojí, netroubí, na mladšího soka nereaguje. Prohlíží si plochu před sebou.
„Jestli popojde kupředu a postaví se na široko, tak střílejte“ dávám pokyn s tím, že střelbu naostro jsem zamítl z důvodu nejistoty stoprocentního zásahu a z důvodu zkušeností s neúspěšnými dosledy po takovýchto ránách. Jenže jelen „nespolupracuje“. Po prohlídce plochy, jíž ovládá čtrnácterák, se jakoby se strachem obrací jak na obrtlíku a mizí zpět v lesním porostu, na jehož okraji se před chvílí ukázal.
Začíná se šeřit. Čtrnácterák, ke kterému se teď přidal mladý dvanácterák, řádí. Jeho hlas se rozléhá po celém údolí. A teď …. v místech do kterých se vrátil „náš“ nerovný desaterák se ozve „otrávené“ zamrmlání starého jelena, pak ještě jednou o kus výš, jak postupuje svahem. „No tak ten už se nám tu neukáže, šeptám směrem k hostovi, když opět v kraji lesa, ale ve vzdálenosti cca dvě stě metrů od nás spatřím vycházet jelena. Postava-starý jelen, parohy-dlouhé, výsady-nevím -zachází za keř, ale zdá se, že mu ten pravý opěrák chybí. Že by se vrátil? S přibývajícím šerem se jelen zastavuje v kraji lesa za keřem jívy. Hlavou je natočený dolů, je jasné že s mladšími soky nechce mít nic společného a říjiště patrně nadobro opouští. Poslední pohled a – je to on. „Pane inženýre, jak vystoupí zpoza toho chrástu, střílejte!“ dávám povel loveckému hostu do ucha. Ten má již zbraň, vybavenou tlumičem hluku, připravenou a míří na postavu starého jelena, který se vynořil zpoza jívy sto dvacet metrů od nás. Jde rychlejším krokem, jako by chtěl být co nejdříve co nejdál od svých burácejících soků. Zkoušíme huknout ve snaze přibrzdit jej. Nereaguje a pokračuje dál. „Plesk a žuch“ ozve se po sobě rána z lovcovy zbraně, jako by vystřelil z malorážky a úhoz střely do těla jelena, jenž reaguje mírným tržením zadních běhů a tryskem, kterým nám mizí ve vysokých travách za skupinou bříz. „Tak a máme to, určitě ji dostal, ale podle značení a zvuku toho úhozu si myslím, že to bude víc dozadu, snad někde na játra. Takže nejdeme ani na nástřel, musíme to ověřit až ráno, teď bychom tam jakýmkoliv pohybem všechno jen pokazili“ rozhoduji. Slézáme z posedu a po cestě domů domlouvám ranní dosled s lesníkem Jirkou, který má dva barváře. „Ano pane inženýre, ráno v sedm hodin budu na určeném místě“ slyším v telefonu odpověď a tuším, že mě čeká další bezesná noc. A je tomu tak, převaluji se a už o půl paté vstávám. Na určeném místě se potkáváme ve tři čtvrtě na sedm. Vystupuji na posed a přes telefon navádím vůdce barváře na nástřel, kde nejsou, bohužel, žádné znaky, a který si jej tak označuje žlutým krepovým papírem. Přitom nám nad hlavou krouží orel mořský, jehož přítomnost Jirka skvěle komentuje větou: „Mohlo by to být dobré, kontrolní vlaštovka tu létá kolem, tak snad tu někde bude taky ten jelen.“
Vzhledem k tomu, že jsem po infarktu a mám vyměněné koleno, vím, že nemohu Jirkovi s jeho psy, kteří okamžitě z místa nástřelu zabírají (i když tam není ani kapka barvy, protože jelen nebyl prostřelen) stačit. A tak nervózně čekám. Po nekonečných dvaceti minutách telefon: „Pane inženýre, máme ho. Je to on. Rána sedí trochu vzadu, ušel cca čtyři sta metrů, na stopě nebyla žádná barva a padl až se vevnitř zalil. Udělali jste dobře, že jste to nechali v klidu na ráno.
Skvělé, jelena máme. Následně si dáváme sraz před kaplí, ve které lovecký host zapaluje svíci svatému Hubertovi, který při nás včera i dnes jistě stál. Troubíme a zpíváme hlahol „Jelen“ a „Halali“, jako poctu jak ulovené zvěři, tak úspěšnému lovci a v tomto případě i vůdci barváře, bez jehož pomoci bychom si nemohli tento silný zážitek z jelení říje užít až do úspěšného závěru.
Lesu, myslivosti a lovu zdar!!!
Ing. Jan Jeniš
(foto: Lukáš Martinák, Jiří Zapletal, Jan Jeniš)