Ve Světě myslivosti č. 10/2025 jsme si vysvětlili termíny „maternální efekt“ a „heterózní efekt“ a popsali, jak zásadně mohou ovlivnit velikostní vzezření kříženců mezi jelenem evropským. Byl zdůrazněn negenetický vliv matky, kdy se hybridní kolouši v důsledku maternálního efektu velikostí blíží mateřskému druhu. K tomu heterózní efekt, který v první generaci po křížení zlepšuje znaky s nízkou až střední dědivostí, jako je velikost těla a případně paroží, jde-li o jelena, dále přispívá k větší tělesné velikosti a rozměrům paroží. Vysvětlili jsme si, že kříženci nejenže mohou unikat pozornosti, ale že zejména jeleny-samce můžou myslivci v prostředí s výskytem siků dokonce chránit jako perspektivní s mylnou představou, že zachováním těchto „nadějných“ kusů dojde ke „zlepšení genofondu“ populace.
JAK SE POZNAJÍ HYBRIDI DOOPRAVDY?
Když jsem několik nedávných let přednášel studentům Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze kromě jiného „jeleny“, přičemž součástí byla dvouhodinová přednáška o hybridizaci mezi jelenem evropským a jelenem sika, vzbudil jsem u posluchačů zájem o vyhledávání hybridů v populaci, která jim byla blízká. V následující lovecké sezoně se pak na mě obraceli s fotografiemi ulovených jelenů jako na šamana, který mrkne na snímek a určí, zda to je či není kříženec. Tak jednoduché to skutečně není. Mnohé studenty jsem musel zklamat konstatováním, že na jimi zaslaných fotografiích zjevné hybridní znaky nevidím…
Zcela upřímná odpověď na otázku v mezititulku, jak se hybridi poznají doopravdy, tedy zní, že hybridy lze spolehlivě poznat mnohdy těžko, velmi často vůbec… Předpokládám, že nejednomu čtenáři přijde poslední věta tak trochu v rozporu se vším, co jsem až dosud napsal. Zkusme se teď proto podívat na to, proč tomu tak je.
Po více než 100 letech od introdukce siků do Evropy není na místě předpokládat, že by někde existovala populace jelena evropského, do které se historicky nikdy nedostal sika nebo jelení zvěř žijící v oblasti společně se sikou. Snad by mohly být nějaké zbytky nedotčené populace jelena evropského někde ve Skandinávii nebo v odlehlých částech severního Skotska, kde se to již ostatně zkoumá. Hlavní svízel při rozeznávání hybridů spočívá v omezené možnosti vidět skutečného hybrida F1 generace. Svého času jsme v publikacích na toto téma začali rozlišovat hybridy F1 a Fn generace, kdy za „n“ se dá dosadit jakékoliv číslo do 30, 40 a možná ještě více, ve smyslu počtu generací, které pravděpodobně uplynuly od prvotního křížení (při vědomém přehlížení, že bychom vlastně měli uvažovat na úrovni „zpětného křížení“). Již jsme uvedli, že zpětné křížení na jeden či druhý druh vede k rychlému převládání vzezření druhu, na nějž se zpětně kříží. Takoví zpětní kříženci se pak mohou druhotně dostat nejdříve do kontaktu s druhem své matky. Při dalším kontaktu s druhem otce může následně dojít k opětovnému křížení. Tím se prodlužuje řetězec křížení do další a další generace. A tak pokračuje hybridizace dále stále dokola a v nejrůznějších kombinacích.
Od 70. let, kdy jsme se výzkumu hybridizace začali věnovat, došlo k dramatickým změnám. V té době se u nás sikové vyskytovali ve dvou klíčových oblastech – na severozápadě Čech a na Moravě v oblasti Bouzovska. Tehdy domněle „přemnožená populace siků“ dosáhla v současnosti hrubým odhadem dvacetinásobku, pokud ne ještě více. Místní přetlak siků vedl k jejich expanzi do dalších oblastí. Tam, kde se objevili, myslivci většinou jejich přítomnost tajili v tiché radosti z očekávaného budoucího obohacení možností trofejového lovu. Převládající filozofie takového počínání spočívá v tom nechat zvěř potichu namnožit, a teprve až jí bude dost a „nebude už možné s tím nic dělat“, přiznat barvu a zařadit nový druh do mysliveckého hospodaření.
K dnešnímu dni v podstatě neznáme u nás populaci jelena evropského, kde bychom mohli vyloučit přítomnost siky. S ohledem na dosavadní zkušenosti se dá s jistotou předpokládat, že všude, kam se sikové dostali do populace jelena evropského, došlo dříve či později ke křížení obou druhů. Samozřejmě může nastat i opačný případ, kdy se jelen evropský dostane do převážně sičí populace. Setkáváme se tudíž s obrovskou variabilitou stupně hybridizace. V extrémním případě nemusí jedinec vůbec vykazovat zřetelné hybridní znaky, ač genetická analýza prokáže stopy předchozího křížení. Hybridní původ se v takovém případě dá odhadovat pouze genetickými metodami, pro praxi zcela nedostupnými, a, jak se ukazuje, ne vždy dostatečně spolehlivými (o tom až v příštím čísle Světa myslivosti). Ale i tam, kde se vyskytují kříženci nesoucí hybridní znaky, mohou být tyto znaky nevýrazné a běžný lovec je často ani nezaznamená, nebo je přičítá variabilitě druhu. Vzpomeňme na opakovaně zmíněnou polskou studii Aleksandry Biedrzycké a jejích spolupracovníků, ve které myslivci dokázali považovat „čistého“ siku za jelena evropského nebo naopak jelena evropského za siku.
Hybridní znaky jsou takové, které u daného druhu být nemají, nebo naopak, které chybějí, ačkoliv bychom je u tohoto druhu očekávali. Pokud nějaké hybridní znaky přítomny jsou, je málokterý kus svým vzezřením na půli cesty mezi oběma druhy, ale vypadá spíše jako jeden z výchozích druhů. Většinou tedy vidíme buď „siku“, nebo „jelena evropského“. Obecná zkušenost praví, že je snazší rozeznávat hybridy, kteří vypadají spíše jako jelen evropský než jako sika. Naštěstí je to pro nás v současnosti důležitější, protože hrozí především nebezpečí genetické kontaminace našeho původního druhu.
HYBRIDI VYPADAJÍCÍ SPÍŠE JAKO JELEN EVROPSKÝ
Základní rozdíly mezi hybridním a čistým druhem jsou zachyceny na obr. 1, pořízeném v chovu Výzkumného ústavu živočišné výroby (VÚŽV).
Prvním a také asi nejnápadnějším znakem je skvrnitost u dospělého kusu. Nejtypičtějším hybridním znakem je skvrnitost vyskytující se (velmi často v redukované podobě) jen podél hřbetu. Tomu málokdo věří, protože to je znak, který je v našich jeleních populacích k vidění snad úplně všude a lze ho pozorovat i u největších kusů. Mnozí se domnívají, že to patří k přirozenému zbarvení našeho jelena nebo že jde o důsledek křížení s nějakým jiným poddruhem jelena evropského. Možnost příslušnosti ke standardu druhu nebo křížení s jiným poddruhem našeho jelena se těžko vymlouvá, když dnes neexistuje nikdo, kdo by si mohl pamatovat vzezření našeho jelena před prvním importem siků do Evropy. Zakonzervovaných biologických vzorků jelenovitých včetně kůží či vycpanin z doby před prvními importy není dost. Na evropský kontinent se ale po staletí dovážely různé druhy a poddruhy, které mohly „zlepšit“ trofej. Tedy maralové, wapiti apod. Jenže žádný z těchto druhů či poddruhů skvrnitý není.
Dalším, poměrně nápadným znakem je horní úroveň světlého zbarvení obřitku. Světlá část (může, ale nemusí být bílá jako u siky) většinou nepřesahuje úroveň báze kelky a je tedy ve srovnání se standardem jelena evropského snížená. K tomu se může přidružovat více méně výrazné tmavší ohraničení obřitku. Kelka bývá prodloužená, někdy s náznakem tmavého svrchního pruhu, který často končí při její bázi. Dobře je to vidět na detailu zádě hybridní laně (otec sika) z chovu VÚŽV ve srovnání s „čistou“ laní (obr. 2). Obřitek „čisté“ laně (vpravo) na první pohled jako kdyby také končil u báze kelky, ale ryšavě světlá část pokračuje daleko nad úroveň báze. Hybridní laň (vlevo) má dlouhou kelku s tmavě hnědým pruhem. (Mimochodem: její zářivá skvrnitost je nepřehlédnutelná.)
Typickým znakem je také bíle zbarvená hlezenní žláza pod patním kloubem na vnější straně zadního běhu. „Čistý“ jelen evropský ji má odlišenou od ostatního pokryvu těla jednak strukturou srsti, jednak mnohdy i zbarvením, které ale není nikdy bílé. Je-li u evropsky vyhlížejícího kusu přítomna bílá hlezenní žláza, o hybridním původu by podle Roryho Harringtona nemělo být pochyb. Žláza vylučuje lepkavý sekret, takže se většinou musí nejdříve setřít nalepená nečistota, aby byly bílé chlupy vůbec vidět. Rory Harrington tvrdí, že převládající barva chlupů na této žláze nemusí být bílá, ale že tam je vždy alespoň pár chlupů bílých.
Paroží hybridů mívá menší počet výsad, než je v dané populaci jelena evropského obvyklé. Očník bývá nasazen v ostrém úhlu k hlavní lodyze tak, jak vídáváme u siků. To je patrné už při začátku růstu paroží, jak je zřejmé na portrétech dvou F1 hybridů z chovu ve VÚŽV (obr. 3). Ale pozor, délka paroží může vlivem heterózního efektu u F1 generace dosahovat srovnatelné délky s parožím jelena evropského.
Rory Harrington ještě přidává ke znakům hybridizace tmavou skvrnu ve vnitřní části slechu, širší boltce a jakoby zkrácenou délku lebky v přední části. Zejména zkrácená lebka je skutečně těžko rozeznatelná bez možnosti srovnání s jinými lebkami. Jen znalec, který má možnost srovnání výchozích druhů, by se mohl zorientovat. Tyto znaky proto nepovažuji pro praxi za moc spolehlivé, sám nejsem schopen se jimi řídit.
Znaky hybridizace si můžeme ukázat na fotografiích z chovu Roryho Harringtona, pocházejících z řízeně vzniklých hybridů různého podílu sičí krve. Na obr. 4 s holou zvěří je dobře patrná skvrnitost u laně vlevo a druhé laně, za tou první v zákrytu. Laň vpravo má typicky sníženou horní úroveň obřitku, který je navíc bílý a tmavě rámovaný. Podél hřbetního „úhořího“ pruhu proskakuje skvrnitost. Kelka je výrazně delší než u jelena evropského. Laň vpravo i kolouch uprostřed mají bílé hlezenní žlázy. U laní na obr. 5 je dobře vidět různá úroveň skvrnitosti. U druhé laně zprava je poměrně výrazná. U ostatních laní kromě té zcela vzadu je skvrnitost téměř neviditelná a žádná skvrna není jasně bíle zbarvená. A právě taková forma „nenápadné“ skvrnitosti je nejběžněji k vidění v naší přírodě a oborách.
Skvrny bývají světlejší něž ostatní srst, jen vzácně jsou bílé, a pokud ano, tak takřka výhradně u první generace hybrida, jako je vidět na obr. 1. Některý typ skvrnitosti je k rozeznání jen při určitém úhlu osvětlení. Může se tedy stát, že když stejný kus vidí dva lidé, jeden na něm skvrnitost vidí, ale druhý ne, samozřejmě pokud si neprohlížíme ulovený nebo padlý kus. Skvrnitost nebo její náznak jsou navíc patrné převážně jen v letní srsti, v zimě se redukují do neviditelnosti nebo prosvítají zpravidla pouze na hřbetě kolem „úhořího“ pruhu.
Poznat hybridního koloucha podle vzezření je téměř nemožné. Teprve při ohledání hodně zblízka by se mohlo ukázat bílé zbarvení hlezenní žlázy, která bývá zašpiněná, a proto je bílá barva zastřená. To vše si můžeme prohlédnout u krotké zvěře ve výběhu, ale v přírodě takové detaily v podstatě nemáme šanci rozeznat, dokud kus neulovíme.
HYBRIDI VYPADAJÍCÍ SPÍŠE JAKO SIKA
Když se naopak podíváme na hybrida, který vypadá jako sika, je rozeznávání známek křížení mnohem těžší, a bez použití laboratorního vyšetření v drtivé většině případů téměř nemožné. Hybridi totiž vypadají velmi podobně jako sikové, zejména pokud již nejde o F1, ale Fn generaci.
Skvrnitost při rozeznávání hybridů funguje v letní srsti, a to, když je u siky nepřítomná. Náznak takové situace je uveden na obr. 5, i když v tomto konkrétním případě už špičák přebarvuje z letní do zimní srsti. Jinak o hybridním původu siků svědčí většinou jen jejich větší velikost, kterou jsme pro detekci křížení již sami zpochybnili.
Uvažovaným znakem je přítomnost skvrnitosti v zimní srsti. Typické pro siky japonské je, že jsou v zimě tmavohnědí až černí. Hybridi bývají i v zimě skvrnití, zejména podél hřbetní linie. Zde se dá snadno namítnout, že tak přece vypadají „dybováci“. Ano, to je pravda. A stejně tak je pravda, že podle některých autorů sika Dybovského neexistuje, stejně jako ostatní poddruhy siků mimo japonské ostrovy, a že jde o produkt mezidruhového křížení mezi sikou japonským a asijskými poddruhy jelena evropského. Tím by se vysvětlila obrovská variabilita velikosti i zbarvení těchto domnělých poddruhů siků. Vzhledem k tomu, že mi toto vysvětlení připadalo vždy logické, dlouho jsem daný názor sdílel. Musím ale přiznat, že k mému zklamání současné genetické testy svědčí spíše pro existenci siky Dybovského jako samostatného druhu. Tím se skvrnitost v zimní srsti siků jako znak hybridizace stává nepoužitelnou.
Jiná otázka je, jaký vliv má na siku hybridizace s jelenem evropským, co se týče paroží. Nebezpečným tradičním přístupem v Evropě je obecný názor, že neobvyklý fenotyp nebo architektura paroží u jelena sika má původ v dávném křížení mezi různými poddruhy siků. Přitom se však většinou už nikdo nezabývá otázkou, jak by měl takový mezipoddruhový kříženec v čisté formě vypadat a kde by se vůbec ony podezřelé znaky mohly vzít. Původní popis velkého poddruhu C. n. hortulorum, tedy siky Dybovského, uvádí jako standard osm výsad paroží s tím, že vyšší počet je zcela výjimečný.
Mimochodem, R. Swinhoe popsal v roce 1861 siku dnes Dybovského na základě pouhých „(…) tří kůží dvou samců a jedné samice (…)“…
Na standardním počtu osmi výsad se u různých poddruhů siků shodují autoři, kteří se zabývali tímto druhem v zemích bývalého Sovětského svazu, kde jsou sikové doma: Flerov (1950, 1952), Sokolov (1959), Heptner, Nasimovitch a Banikov (1961), Prisyazhnyuk (1972). Bromley (1956) nalezl v období mezi lety 1936 a 1949 u siků v Cucukinské rezervaci pouze dva parohy, které měly více než osm výsad. Také v Mordovské rezervaci byl o deset let později získán pouze jeden paroh s pěti a dva parohy s šesti výsadami z celkem 53 shozů (Shtarev, 1966).
Pak však došlo v průběhu času u populací jelena sika v bývalém Sovětském svazu k posunu a jednotlivé parohy s pěti výsadami začaly být nacházeny např. v introdukované populaci siky v Černomořské rezervaci (Verestiennikov, 1968). Dokonce i v původní populaci v Lazovské oblasti v Primorském kraji na Dálném Východě můžeme v literatuře vysledovat zřetelný časový trend ve změně vzezření paroží původního jelena sika. Na rozdíl od zmíněných starších informací, že standardem pro paroží jelena sika je osm výsad, popsal v roce 1971 při studiu 40 párů a 97 jednotlivých shozů Prisyazhnyuk již 35 parohů s různými anomáliemi, včetně vyššího počtu výsad. U 20 % z nich zaznamenal extra výsady na zadní a korunové části parohu. V další studii ze stejné oblasti nalezl týž autor o rok později 12 % parohů s více než osmi výsadami, s maximálním počtem 13 výsad.
Problémem této oblasti je, že kromě přirozeného výskytu hybridizace ve volně žijících populacích existuje na jihu Primorského kraje po více než půl století řada jeleních farem, zaměřených na produkci pantů, kde jsou společně chováni jelen sika a jelen mandžuský, místně nazývaný izubr. Příležitostné útěky z farem jsou nevyhnutelné. Jak mi svého času sdělil Valerij Prisyazhnyuk, dokonce ani vzdálenost sedm a více kilometrů vodní plochy, která odděluje od pevniny ostrov Askold v Japonském moři, není bezpečnou barierou, jež by farmově chované jelení zvěři zabránila v útěku z ostrova na pevninu, protože takovou vzdálenost celkem hravě přeplave. Tyto skutečnosti dávají prostor ke znepokojující a velmi pravděpodobné domněnce, že postupné zvyšování počtu výsad paroží je důsledkem hybridizace siky s izubrem. Z oblasti genetiky parožení víme, že dědivost velikosti paroží je spíše nízká (tzn., že podíl genetiky na výsledkem paroží je nízký), zatímco počet výsad má podíl genetiky podstatně větší. Takže to by do uvedené představy docela dobře zapadalo.
Za poměrně spolehlivý znak hybridizace se proto v evropských podmínkách dnes považuje paroží, které má více než osm výsad, pokud to není způsobeno mechanickým poškozením v době růstu, jež by způsobilo „indukci růstu paroží traumatizací“. Ta je dobře prozkoumána a experimentálně prověřena. Pokud má sika na paroží dokonce korunu, je téměř jisté, že jde o hybrida. Ostatně naše vlastní zkoumání možnosti křížení bylo odstartováno tím, že hodnotitelská komise někdejší oblasti chovu Plzeň-sever vyřadila z hodnocení jednoho pěkného oboustranně korunového siku z Manětínska pro podezření, zda nemůže jít o křížence s jelenem evropským. To jsme později doložili analýzou biometrických rozměrů.
Počátkem 90. let jsem byl pozván přednést vyžádaný referát do Möhnesee v Německu na jubilejní setkání Mezinárodní společnosti sika. Díky uvedenému výročí byla konference sezvána do místa s největší populací volně žijících siků na území Německa. (Ano, přesně té oblasti s volně žijící populací smíšené populace jelena evropského a siky, kde si domorodci namlouvali, že u nich ke křížení nedochází, a svůj názor nezměnili, ani když jim jimi pozvaný genetik Sven Herzog dokázal, že ke křížení přece jen občas dojde.) Byl to tenkrát mediálně sledovaný, honosně obsazený celosvětový podnik s řadou prominentních hostí, včetně zástupců Japonska, Nového Zélandu, USA apod. Dokud jsem mluvil obecně a o našich výsledcích, bylo vše v pořádku. Pak mě ale při přednášce napadlo zabloudit zrakem k přilehlé výstavce kapitálních trofejí, kde byla v čele trofej velmi podobná té z Manětína. Když jsem se dostal k popisu paroží hybridů, zcela bezelstně jsem ukázal na onu význačnou trofej a popsal ji jako typickou pro hybridy… V sále okamžitě nepřátelsky zašumělo. Když jsem skončil, řada místních prominentů se k mé poznámce o typické trofeji vrátila a dostal jsem školu z místní politiky. Např. mi bylo řečeno, že když se řekne anglicky „hybridization“, nezní to tak hrozně. Zato když se to řekne německy, tedy „die Bastardisierung“, působí to, prý, příšerně, a „přítomní novináři by proto o něčem takovém ani neměli psát“. Neněmečtí účastníci koukali stejně překvapeně jako já a němečtí kolegové si dali velký pozor, aby je nikdo neviděl, když mi pak ve skrytu šeptali, že mám naprostou pravdu…
Příště dokončíme popis hybridních znaků s řadou ilustrativních fotografií. A předpokládám, že se již dostaneme ke genetickým testům, dokládajícím hybridy.
Literatura, z níž byly čerpány informace pro přípravu tohoto článku, je uložena u autora.
Autor:
prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc.
Oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi (s podporou MZE-RO0723) a Katedra myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze
