Uzavíráme sérii článků o hybridizaci jelena sika a jelena evropského. Až dosud jsme si vysvětlili, že přes pochybnosti mnoha myslivců o křížení obou druhů k němu běžně dochází. Sociální stabilita jelení populace křížení nezabrání. Vzniklí kříženci se téměř bezpečně dají rozeznat pouze v první generaci. Zpětným křížením na jeden či druhý druh dochází k rychlému návratu vzezření a zvyšuje se obtížnost rozeznání hybridů. Neexistuje metoda, kterou Ize hybridy spolehlivě odhalit.
NOVÝ MONARCHA ÚDOLÍ?
Koncem roku 2025 vyšla v odborném časopisu Ecological Solutions and Evidence práce Caluma Browna a jeho spolupracovníků, skotských ekologů, nazvaná „Uchazeč z řady spárkaté zvěře: proč by se nepůvodní jelen sika mohl stát novým skotským monarchou z Glenu“. Ono se to těžko překládá. Už jenom termín „Monarch of the Glen“ je klasický termín, vyjadřující cosi jako „Vládce“ či „monarcha údolí“, při čemž pro ono „údolí“ se používá tradiční skotský výraz „glen“.Je v tom cosi posvátného až hluboce mysticky tradičního. Titulek je dobře zvolený, mezi řádky by se dalo číst: „Probuďte se, než dědictví po našich otcích vezme za své!“. Prosté se zvoní na poplach, dokud jde ještě zastavit nástup siky, jenž systematicky vytlačuje dosavadního vládce skotské přírody“. Autoři volají po tom, aby byl sika považován také na Britských ostrovech za invazní druh, k čemuž je po nešťastném Brexitu nezavazuje rozhodnutí Evropské unie jako nás.
Důvody, proč sika ve Skotsku vítězí, shrnuli autoři článku takto:
⚫ má lepší reprodukční výsledky než domácí skotský“ jelen,
⚫ udržuje si vysokou reprodukci i za zvýšené populační hustoty,
⚫ kříží se s konkurenčním domácím jelenem,
⚫ zachovává si reprodukční schopnosti pravděpodobně i do vyššího věku než domácí jelen.
Sika je dále schopen dobře snášet vyšší populační hustotu ve stejném prostředí jako původní jelen, projevuje velkou odolnost vůči parazitům, má úspornější konverzi živin, takže dokáže žít bez následků v chudém prostředí. Za sebou zanechává větší škody na lesních porostech, než jaké způsobuje domácí jelen. Rychleji reaguje na zvýšený lovecký tlak tím, že se okamžitě rozptýlí po prostředí, umí vyhledat bezpečný skryt v porostech a hbitě přejde z denní na noční aktivitu. Při pastvě je ostražitější než původní jelen. Udržuje si lepší kondici v průběhu říje a vyniká agresivitou nad původním jelenem.
OVLÁDNE SIKA V EVROPĚ TRADIČNÍ JELENÍ OBLASTI?
Dovedu si dobře představit, jak právě teď mnohý čtenář, který žije a myslivecky hospodaří v oblastech se sikou, krčí nos a odfrkává: co je na tom nového?! Tohle vše přece známe i z našeho domova! Ano, přesně tak, tohle všechno dobře známe z naší domoviny. Pohled ze Skotska uvádím v první řadě proto, že když někdo něco takového napíše u nás, nestane se „doma prorokem“. Možná to, že stejně vidí problémy se sikou ve Skotsku, skoro v kolébce jeho introdukce, a samozřejmě i jinde, pohne s myslí našich myslivců. Není vůbec náhoda, že pro své univerzální vlastnosti a schopnosti je sika uveden na listině 100 nejnebezpečnějších invazních druhů v Evropě. Vizte DAISIE (Delivering Alien Invasive Species Inventory for Europe) neboli Příručku cizích druhů v Evropě, vydanou v nakladatelství Springer již v roce 2009. Našly by se samozřejmě ještě mnohem starší doklady o tom, co je shrnuto v této publikaci. Napříč Evropou se četné organizace a společnosti zabývají negativními dopady nejrůznějších invazních druhů, samozřejmě včetně siků, od 19. století. Pro tyto organizace jsou veškeré články o nebezpečnosti siků nošením dříví do lesa. Problém je v tom, aby se informace z těchto článků dostaly do myslí myslivců. Chápu, že zařazení siky mezi invazní druhy jen tak mávnutím kouzelného proutku nezmění uvažování lidí. Ale uvědomme si, že stejnému nebezpečí, jakého se bojí v tradicionalistickém Skotsku, a leckde jinde v Evropе, už dávno čelíme i my u nás. Státní správa, která by měla bít na poplach jako první, dělá po desetiletí mrtvého brouka, jako by se jí to ani netýkalo.
Když jsme v 70. letech minulého století zahájili naše zkoumání, výchozí lokalitou pro nás bylo Manětínsko v západních Čеchách. Tehdy tam převládal jehličnatý les, skládající se z velké části ze smrkových monokultur, s občasným výskytem borovice. Přesto v oblasti sikové žili v pohodě a množili své počty v prostředí, v němž by jelen evropský těžko vůbec přežíval. Jen – a to se nám k japonskému původu druhu zdálo obzvlášť příznačné obnova lesa byla svízelná, protože mladé větvičky byly pro siky pochoutkou. Pokud mladé stromky okus sikami vůbec přežily, zpomalil se jejich růst, větvičky se zahustily a po lese byly vidět typické bonsajovité útvary živořících, neustále „zastřihávaných“ stromků. V západočeské oblasti to byla jedna ze dvou lokalit, kam se sika dostal, kdy po druhé světové válce padly ploty dvou oborních chovů. Následně se sikové, už ve volnosti, namnožili a odtamtud pak vyrazili úspěšně dobývat další a další území.
SOUŽITÍ JELENA SIKА S JELENEM EVROPSKÝM
K uvedeným informacím ze Skotska bych za sebe přidal jeden sice již opakovaně zmíněný, ale podle mého názoru veledůležitý fakt, a to, že především jelen evropský nevnímá siku jako svého konkurenta. Nejde jen o využití prostředí. Kolují záběry např. ze Slavkovského lesa, kde lze vidět v průběhu celého roku v podstatě smíšené tlupy siků a „evropáků“, aniž by si oba druhy vzájemně viditelně překážely. Vše vypadá jako selanka, ale dojde-li k nějakému soupeření, malý sika neváhá tvrdě zaútočit na mnohem většího jelena evropského. Vizte tři ilustrační fotografie. Vím, že se budu znovu opakovat, ale považuji za významné opět upozornit na následující jev. V době říje jelena evropského je v prostředí smíšené populace běžně k vidění, že hlavní jelen u svého harému laní pilně odhání soky svého druhu, ale zcela ignoruje, když se mezi laněmi prochází jelen sika. Je zajímavé, že existují případy, kdy jelen sika chodí v období růstu paroží spolu s mládeneckou tlupou jelenů evropských jako jeden z nich. S vypuknutím říje ale není stejnými souputníky vnímán jako samec, a když se zařadí mezi evropské laně do harému, klidně se s nimi popásá, aniž by ho odtamtud někdo odháněl. Obrácený případ, kdy je jelen evropský u harému laní sika, je méně běžný, ale vidět se dá také.
V ČÍ PROSPĚCH?
Když se u nás sika začal nepozorovaně šířit do oblastí jelena evropského, mohlo k tomu dojít jen proto, že místní myslivci byli většinou rádi, že dochází k obohacení nabídky trofejové zvěře. Zpravidla tutlali výskyt siků a spoléhali na to, že až se sikové dostatečně pomnoží, už se s tím nebude dát nic dělat. Tak tomu bylo nejen u nás, ale pravděpodobně všude, kde se sikové stali metlou místních populací jelena evropského. Popsaná taktika slavila úspěch. Zatímco v 50. až 70. letech minulého století u nás sikové obývali ostrůvkovitě jen několik oblastí, především v západních Čechách a na severní Moravě, dnes již v podstatě neexistuje oblast, kde by se ještě neobjevili. Tam, kde jsou, vytvářejí již několik desítek let velké tlupy, které mají obrovský reprodukční potenciál. Již v 70. letech se o populaci siků mluvilo jako o populaci přemnožené. Na odhady kmenových stavů se nedá příliš spoléhat. O skutečných počtech zvěře a početním vývoji asi nejvěrohodněji vypovídají statistiky ulovené zvěře. Za posledních 50 let se úlovek siky podle toho zvýšil z oné domnělé „přemnožené populace“ několika set kusů na dnešních více než 22 tisíc kusů ročně. To je nárůst o dva řády! Je pravda, že stoupající trendy pоčetnosti spárkaté zvěře jsou patrné napříč různými druhy. U invazního druhu, jako je sika, to však znamená, že myslivecká veřejnost rozšíření siků u nás mimořádně přála. A to se jí, možná nechtěně, skutečně dařilo na výbornou. Největší akceleraci populační exploze pozorujeme v posledních letech, takže nic zatím neskončilo a sika ve svém dobývání pokračuje směle dál. Dokud sami myslivci nedospějí k přesvědčení, že druh do naší přírody nepatří, nebo aspoň že je ho už příliš, těžko se pohneme z místa.
Literatura, z níž byly čerpány informace pro přípravu tohoto článku, je uložena u autora.
Autor: prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc.
