V tomto období právě probíhají záchranné akce srnčat před zemědělskou mechanizací, do kterých se v poslední době zapojují nejenom myslivci, dobrovolníci s dlouholetými zkušenostmi, ale i laická veřejnost. Díky tomu může docházet k rozdílnému pohledu na manipulaci se srnčaty, která se zakládají na pocitech či dříve tradovaných názorech, vycházejících z předpokladu odmítnutí srnčete srnou, pokud na něm ulpí lidský pach. Skutečnost je ovšem naprosto opačná a mateřské pouto mezi srnou a srnčaty nepředstavitelně silné. Vždy je ovšem dobré názory podpořit dlouholetými zkušenostmi a v ideálním případě i exaktním výzkumem.
Z hlediska dlouholetých zkušeností se záchranou srnčat jich má bezesporu nejvíce lokální skupina spolku Stop sečení srnčat, která působí v terénu již dvanáctou sezónu. Členům spolku se podařilo zachránit již tisíce mláďat, která doslova prošla jejich rukama. A nejedná se pouze o srnčata, ale i o další mláďata, která jsou v tomto období ohrožena naprosto stejně. Jmenovat můžeme daňčata, zajíčata anebo například ježky. Zkušenosti s manipulací jsou v tomto případě podloženy desítkami či spíše stovkami pozorování chování srnčat po ukončení sečí, která mají nejenom členové spolku, ale i místní myslivci, kteří chování zvěře po sklizni pícnin také pozorují.
Jsou však stále tací, kteří se vymezují především proti umisťování mláďat do krabic a pod koše, a zastávají metodu prostého vynášení srnčat mimo sečenou plochu.
Po mnoha letech používání krabic a košů bylo jednoznačně prokázáno, že toto je skutečně jediný způsob, jak zabránit instinktu srnčete vrátit se na místo původního zálehu, kde bylo zanecháno matkou. Stejné tendence vracení se do porostu a do míst původního zálehu jsou patrné i u zajíčat, a dokonce i ježků. Zvláště pokud je mezi kontrolou terénu dronem, vynesením mláďat a samotným příjezdem sekačky prodleva několik hodin. Na základě dlouholetých pozorování členů spolku Stop sečení srnčat se některá srnčata vracela zpět již do 10 minut od jejich vynesení do „bezpečného prostoru“. Na druhou stranu pobyt srnčete pod košem či krabicí po dobu nezbytně nutnou, je jeho spolehlivou ochranou, a to i v takových krajních případech, kdy sečení porostu trvá několik hodin a srnče je znehybněno na jednom místě poměrně dlouhou dobu. Ovšem při pohybu žací, nahrabovací a další techniky na louce by si srna z porostu srnče stejně neodvedla. Dokonce i v takové krajní situaci, kdy byla pod koš umístěná stejná srnčata opakovaně (až třikrát!), protože sečení plochy neproběhlo (déšť, porucha stroje), byla srnčata vždy následně přijata matkou.
Negativní zkušenosti byly zaznamenány zhruba v pěti případech, kdy došlo dokonce k úhynu srnčete pod košem nebo v krabici. V prvním případě to byl z toho důvodu, že myslivci umístili do jedné bedny dvě srnčata různého stáří a starší ve stresu ušlapalo mladší. V dalších případech mohl úhyn nastat prostým stresem. Zhruba v šesti případech došlo k poranění větrníku bránícího se srnčete o hrany koše, což je možné eliminovat typem koše a následným zaházením koše vrstvou trávy, aby srnče mělo přítmí a zklidnilo se.
Další kritikou radikálních ochránců bývá fakt, že někteří myslivci manipulují se srnčetem bez rukavic, pouze pomocí trsů trávy, nebo že nosí srnče v náručí přitisknuté na hrudi. Během uplynulých let se členové spolku Stop sečení srnčat setkali s řadou různých přístupů, kdy myslivci bez rukavic umisťovali srnčata do starých pytlů na brambory, ve kterých je vynášeli do přilehlých remízů či s dalšími, které raději nebudeme publikovat. Jelikož v těchto honitbách následně proběhla večerní kontrola porostu, je prokázáno, že i takto „ošetřená“ srnčata byla svými matkami přijata. Za uplynulých dvanáct let jsme zaznamenali pouze pětkrát, že se srnče s matkou neshledalo. Dvakrát z toho důvodu, že bylo vyneseno čerstvě narozené srnče příliš daleko od místa původního zálehu a matka ho nenašla. Z tohoto důvodu jsme v následujících letech apelovali na dobrovolníky a myslivce, aby vzdálenost vynesení srnčete (ve stáří několika málo dnů, což je srnče, které při jakémkoliv náznaku nebezpečí schová hlavičku a leží stočené, na rozdíl od starších srnčat, která již bystří a chystají se k úniku) byla minimalizována na cca 100-150 metrů. V případě rozlehlého porostu bez remízu, řešíme tuto situaci přiklopením srnčete košem v místě původního zálehu, zastíněním koše vrstvou trávy a umístěním signální tyčky, tak aby traktorista mohl dané místo obsekat. Ve třech případech opuštěných srnčat se jednalo o úhyn srny (srážka s autem či jiné příčiny).
Je jasné, že toto není jednoznačně objektivní výčet, jelikož ve volné přírodě není reálné ohlídat všechna vynesená srnčata. Vycházíme z následných pozorování porostu uživateli honitby nebo dobrovolníky, a to někdy i více dní po sečení. Případný úhyn v krytu nejsme schopni zjistit.
A co na tyto situace říká výzkum? Senosečí a srnčaty se pracoviště Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti zabývá dlouhodobě, již od roku 2015, kdy se v našich podmínkách začaly pro tyto účely prvně ověřovat drony s nesenou termovizí. V letech 2017 až 2019 jsme z těchto důvodů označili celkem 23 srnčat telemetrickými vysílači, které monitorovaly jejich následný pohyb v „bezpečné“ lokalitě. Z tohoto počtu bylo prokazatelně potvrzeno přežití u 21 jedinců, kteří byli monitorováni vždy alespoň 7 dní. Ve dvou případech se na přijímači nepodařilo zachytit radiový signál, a proto nebylo možné tato dvě označená srnčata vyhledat a zaměřit. O důvodech můžeme jenom spekulovat. Srnčata se mohla vrátit zpět do rizikové lokality a žací stoj mohl srnče usmrtit a vysílač nenávratně poškodit. Jednou z dalších možností je ulovení označených srnčat liškou a přenesení vysílače do podzemní nory, čímž dojde ke snížení intenzity vysílaného signálu. V kontextu předchozí části je však nutné zmínit především fakt, že se srnčaty bylo zčásti manipulováno bez rukavic, jinak by nebylo možné vysílač dobře upevnit. A i přesto se srnčata vždy se srnou setkala a riziko odmítnutí „zapachovaného“ srnčete nebylo potvrzeno ani v jednom případě.
Opět zbývá než konstatovat, že mateřský pud je velmi silný a tato krátkodobá manipulace nemůže vazbu mezi matkou a mládětem narušit. I přesto je však bezpodmínečně nutné manipulaci a lidský kontakt zkrátit na nutné minimum, abychom přírodu a život v ní nenarušovali po dobu delší, než nezbytně nutnou.
S tím souvisí i omezení hluku a ruchu při manipulaci s mláďaty. Tak můžeme případné rizikové situace jednoznačně minimalizovat.
V neposlední řadě nezbývá než zmínit DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: manipulovat s mláďaty volně žijící zvěře přísluší dle Zákona o myslivosti uživateli honitby, nebo osobám k tomu pověřeným. Proto by dobrovolníci měli vždy nejprve komunikovat s myslivci v dané honitbě a domluvit se na společném postupu ochrany zvěře.
Autoři:
PhDr. Pavla Benettova, Ph.D., spolek Stop sečení srnčat, z. s.
Ing. Jan Cukor Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti a Česká zemědělská univerzita v Praze