Otevřený dopis veřejnému ochránci práv
Vážený pane ombudsmane,
předem tohoto dopisu mi dovolte dodatečně Vám poblahopřát ke zvolení do funkce. Věřím, že ve Vaší osobě má Česká republika veřejného ochránce práv založených na tradičních hodnotách a zdravém rozumu.
Ve svém vyjádření pro tisk z minulého týdne jste informoval, že se budete zabývat problematikou údajného střetu práva na volný vstup do krajiny a práva myslivosti s ohledem na vstup veřejnosti do obor. V komentáři uvádíte, pro mě poněkud nepochopitelně, že na uživatele obor se obrátíte až v pozdější fázi svého zjišťování. Dovolte, abych Vám stanovisko myslivců – uživatelů obor nabídl touto formou již nyní. Věřím, že by samo o sobě mělo celou věc vyjasnit.
Oborní chovy zvěře mají v Česku dlouhou tradici. Již v roce 1278 se připomíná obora královská u Prahy, která ležela v místech dnešní Stromovky. V roce 1320 postoupil král Jan Lucemburský ves Ovenec proboštovi kostela sv. Víta v Praze, vymínil si ale oboru, kterou již tehdy doslovně označoval jako hortum ferarum, tj. lesy zahrazené. V osmnáctém století bylo v Čechách asi 27 obor, na konci století devatenáctého již 86 obor na ploše asi 50 000 hektarů. Dnes je v ČR obor kolem dvou stovek, jejich průměrná výměra je přibližně 240 ha. Obory historicky patřily a stále patří k významným způsobům chovu zvěře. Ohrazenou krajinou jsou dodnes, kdy zákon o myslivosti dokonce vyžaduje ohrazení trvalé a dokonalé, nebo uzpůsobené tak, aby chovaná zvěř nemohla z obory vybíhat.
V současnosti již nelze na obory pohlížet jako na jednoúčelová zařízení pro realizaci lovu a produkci špičkových trofejí. Obory mají také neopominutelný krajinotvorný význam. Tento důsledek mysliveckého hospodaření v oborách včetně jejich občasného znepřístupnění veřejnosti vytvořil cenné prvky kulturní krajiny. Proto je v současnosti řada obor ochranou přírody označována za regionální i nadregionální ekologická stabilizační centra. Moderní koncepce obornictví obory vnímá jako objekty extenzivního ekologického zemědělství, které je šetrné k prostředí a které kromě produkce trofejí a rozvoje agroturistiky chrání přírodní prostředí kulturní krajiny.
Díky dlouhé historii a specifickému způsobu ochrany a managementu je dnes řada obor cennými historickými objekty anebo například významnými stabilizačními prvky v současné antropogenní krajině. Kromě zvěře jsou zde chráněny i další živočišné a rostlinné druhy, mj. doupné stromy, dále malé vodní plochy a podobně. V některých oborách jsou cíleně chovány v přírodě ohrožené nebo vzácné druhy, např. bílí jeleni nebo koza bezoárová.
Roli stabilizačních prvků krajiny oborám přikládá i lesní zákon, který zde umožňuje odlišné lesní hospodářství v režimu lesů zvláštního určení. V takových lesích je možno realizovat tradiční, citlivé lesní hospodářství s akcentem na ekologické potřeby prostředí. Naproti tomu pohyb lidí v lesních porostech vytlačuje zvěř z přirozených stávanišť do mladých porostů, kde pak zvěř způsobuje nepřiměřené škody na lesních kulturách. To se mimo obory běžně děje téměř ve všech lesích v Česku.
Nelze přitom říct, že obora znamená automaticky nepřístupné území. V řadě obor probíhají vzdělávací akce pro veřejnost. Ojedinělé nejsou ani případy, kdy jsou, pokud je to možné a žádoucí, obory pro veřejnost za určitých podmínek volně přístupné, například vedením turistických nebo naučných stezek. Navíc zmíněné dokonalé oplocení má udržet zvěř uvnitř, zákon již nenařizuje udržet jinou zvěř ani osoby venku.
Vstup lidí do obor je však kromě výše uvedených důvodů nutno někdy limitovat také z hlediska welfare chované zvěře. Není pochyb o tom, že při neregulovaném zpřístupnění obor bude docházet k neúmyslnému i úmyslnému plašení, pronásledování, týrání a pytláctví nejen zvěře, ale i dalších druhů zvířat, a také k poškozování již zmíněných cenných přírodních stanovišť. Veřejnosti to není příliš známo, ale každé vyplašení zvěře zejména v zimním období znamená zbytečný výdej energie, který zvěř ohrožuje na zdraví i životě. S ohledem na relativně malé výměry obor a jejich vysoké zazvěření je riziko ohrožení welfare zvěře lidmi velice vysoké. Z podobných důvodů existují rozlehlé zóny, kde je pohyb osob přísně regulován a často zcela vyloučen například v národních parcích.
Analogii pro vyloučení vstupu veřejnosti do obor najdeme také ve farmových chovech zvířat. Ani sem není vstup veřejnosti běžně umožněn. V oborách rovněž existuje zvýšené riziko ohrožení návštěvníků buď agresivními jedinci velké spárkaté zvěře nebo může být útok vyprovokován nevhodným chováním návštěvníků, kdy se zvěř cítí ohrožena. Stejně se nemohou návštěvníci volně a bez dohledu pohybovat v různých typech safariparků.
Věřím, že se mi pomocí předcházejících řádků podařilo ukázat, že mezi právem na volný průchod krajinou a právem zřizování obor a omezování vstupu do nich neexistuje žádný rozpor. Tato práva nejsou v konfliktu. Omezení práva na průchod krajinou právem zřizovat obory je opodstatněnou historickou tradicí i současným záměrem zákonodárce podobně, jako jiné konkrétně specifikované veřejné zájmy běžně omezují jiná široce pojatá obecně platná práva. Proto obory vznikají rozhodnutím státní správy a nelze je zakládat svévolně. A proto také právě státní správě dává zákon o myslivosti právo omezit do honiteb či jejich částí vstup veřejnosti.
S pozdravem Myslivosti zdar
Jiří Janota, předseda
Českomoravská myslivecká jednota