Českomoravská myslivecká jednota připravila petici, s jejíž pomocí se bude snažit prosadit takové změny především v zákoně o myslivosti, které zruší tzv. vyvlastňovací přílepek, a naopak umožní přežití myslivosti jako nositelky mysliveckých tradic a zvyků zapsané na seznamu národního kulturního dědictví ČR.
AKTUALIZOVÁNO 3. 4. 2021
Základní informace o petici a podpisové archy ke stažení najdete zde.
Poslanecká sněmovna v těchto dnech projednává vládní novelu zákona o myslivosti, která určí podobu mysliveckého hospodaření na příští léta. Jaká podoba to bude a jestli bude myslivosti ku prospěchu či povede k jejímu zániku, můžete ovlivnit i Vy!
Návrh novely zákona o myslivosti připravilo Ministerstvo zemědělství. Měli jsme možnost jej připomínkovat. Výsledkem je kvalitní zákon, který myslivost zdravě modernizuje a zároveň ničemu neublíží. Pro lepší orientaci mu říkejme „Novela 954“ (podle čísla sněmovního tisku).
Podivné spojenectví Hnutí Duha, některých organizací vlastníků pozemků, lesnických a zemědělských spolků a ornitologů ale nespí. Pod různými záminkami se do zákona snaží prosadit návrhy, jejichž cílem naopak je podobu myslivosti na dlouhá léta změnit tak, jak si to asi nikdo z nás nepřeje.
Problematika bohužel v žádném případě není tak jednoduchá, jak se ji Hnutí Duha a další organizace snaží často manipulativně prezentovat. Často si vybírají zástupné i neexistující problémy, popisují je emocionálně zabarvenými přívlastky a nabízejí údajně moderní jednoduchá řešení, jejichž společnými jmenovateli jsou drastické snížení stavů zvěře, snaha dát za každou cenu velkým vlastníkům půdy právo lovit a snaha získat větší vliv na myslivost. Není pravda, že by současný zákon o myslivosti byl nefunkční. Spíše výrazná menšina vlastníků jeho možností nevyužívá. Není pravda, že by právo mysliveckého hospodaření mělo být spjato s vlastnictvím pozemků.
Protože lépe, cíleněji a levněji vyváží potřeby zvěře a lesa než současný zákon. Především zruší přílepek k zákonu o lesích. Tím stát v září roku 2019 vyvlastnil vlastníkům pozemků a nám, myslivcům (uživatelům honiteb), právo mysliveckého plánování. Vlastníci a myslivci podle něj od listopadu letošního roku nebudou smět rozhodovat o množství a druzích zvěře na svých pozemcích.
Tento přílepek byl přijat bez jakékoli diskuze s relevantní odbornou veřejností. Obhajovali jej falešnou argumentací o přemnožené zvěři a miliardových škodách, které údajně působí. Některé neziskové organizace udělaly ze zvěře a myslivců jediného viníka pomalé obnovy lesů a prosazují stav, kdy lesy budou téměř bez zvěře. Na takovém stavu ale není nic přirozeného, a už vůbec ne vyváženého.
Pokud přílepek zůstane v platnosti, bude stát povinen hradit znalecké posudky stavu porostů v honitbách. Náklady na tyto posudky budou odhadem stovky milionů korun každých pět let. Náklady na navýšenou agendu orgánů státní správy myslivosti, které ponesou obce s rozšířenou působností, odhadujeme na 75 milionů korun ročně. Ztrátu státního podniku Lesy ČR z pronájmů honiteb odhadujeme na 350 milionů korun ročně. Daňový poplatník tak za přílepek zaplatí stovky milionů korun ročně.
Plán mysliveckého hospodaření podle návrhu novely 954 vytvoří uživatel honitby (myslivec) a schvaluje jej držitel honitby (vlastník pozemků). Stanoví se na základě celkového stavu ekosystému, posouzení stavu lesa, výše škod v předcházejícím období a podobně. Uživatel honitby bude povinen plán lovu splnit. Státní správa bude povinna dodržování plánu kontrolovat. Bude-li to třeba, bude státní správa oprávněna nařídit snížení stavů zvěře. Tento způsob mysliveckého plánování zajistí lepší rovnováhu mezi stavy zvěře a potřebami lesa, a to bez omezení práv vlastníků pozemků a uživatelů honiteb.
Umožní lov spárkaté zvěře s pomocí zdrojů umělého osvětlení a noktovizorů a lov samic a mláďat spárkaté zvěře i v noci. Tím přispěje k účinnějšímu snížení stavů tam, kde to bude skutečně potřeba.
Umožní bez zvláštního povolení všem myslivcům usmrcovat invazní druhy živočichů, jako jsou mýval severní, psík mývalovitý či nutrie říční, kteří decimují původních druhy živočichů či rostlinstvo na březích vod. Myslivci tak budou moci účinněji chránit původní českou přírodu.
Přinese elektronizaci evidence myslivosti.
Stav práv vlastníků není v žádném případě tak špatný, jak se zmíněné organizace snaží prezentovat. Vlastníci pozemků mají už dnes možnost buď v honitbě hospodařit sami, nebo honitbu pronajmout, a to za jakýchkoli podmínek chtějí. Záleží to výlučně na jejich rozhodnutí. Je tedy liché tvrdit, že vlastníci nemají možnost ovlivnit způsob mysliveckého hospodaření. Současné znění zákona (paragraf 39) umožňuje státní správě v zájmu vlastníka nařídit snížení stavů zvěře. Dá se říct, že vše je v rukách vlastníků.
Nátlakové organizace ochranářů přírody a malé části vlastníků pozemků a zemědělců se snaží do zákona dostat ustanovení, která by jim umožnila získat vliv na myslivost. Pod záminkou vyvážení potřeb zvěře a lesa se snaží znemožnit státním organizacím (včetně Lesů ČR) pronajímat honitby. Jde přitom o zhruba 1/5 všech honiteb v Česku!
Zákaz pronájmu státních honiteb by stát připravil o stovky milionů korun příjmů z pronájmů honiteb a zároveň by na něj přenesl veškeré náklady spojené s chovem zvěře a dalším provozem honiteb. Stát by musel hradit všechny činnosti, které dnes vykonávají myslivci na své náklady. Platil by krmení zvěře v době nouze, veškerou péči o zvěř, budování a údržbu mysliveckých zařízení, lov, odklízení sražené zvěře ze silnic, ochranu silnic před srážkami se zvěří a řadu dalších činností. Bez pochyby půjde o miliardy korun ročně z kapes daňových poplatníků.
Místo pronájmu honiteb prosazují zmíněné organizace a jimi zlobbovaní poslanci tzv. saský model hospodaření se zvěří, tj. pouhý prodej povolenek k lovu do státních honiteb. To by znamenalo, že by stát práci, kterou dnes v přibližně tisícovce honiteb dělají desítky tisíc dobrovolných myslivců, musel nahradit. Musel by zaměstnat tisíce nových státních zaměstnanců pro péči o zvěř ve státních honitbách, nebo tuto činnost zaplatit soukromým firmám. Na trhu práce není dostatečné množství kvalifikovaných osob, které by tuto činnost mohly vykonávat.
Zákaz pronájmu státních honiteb vytvoří prostor pro možnou korupci. Stejný, jaký veřejnost kritizovala po roce 89. Před rokem 89 někteří vysoce postavení zaměstnanci státních lesů rozdávali povolenky k lovu představitelům strany a politikům, a získávali tím výhody. Klademe si také otázku, proč saský model nepoužívají jiné německé spolkové státy či jiné státy Evropy, když je údajně tak úspěšný.
Návrh tvrdí, že vyvážení potřeb zvěře a lesa nelze dosáhnout vhodným nastavením smluv. Toto tvrzení však nelze podložit, protože Lesy ČR ve svých smlouvách na škody zvěří důsledně dbají až v posledních několika málo letech.
Již současná minimální výměra honitby 500 ha je na hraně možností mysliveckého hospodaření. V menších honitbách by smysluplné hospodaření bylo prakticky nemožné. Životní nároky řady druhů zvěře jsou větší. Hospodaření v takové honitbě by se tak omezilo na lov všeho, co zrovna prochází.
Zmenšení minimální výměry honiteb by vyvolalo snahu mnoho honiteb rozdělit, což by bez pochyby vedlo k mnohaletým soudním sporům a úplnému přerušení výkonu práva myslivosti v těchto lokalitách. Do nich by se pak stáhla zvěř, která by zde nekontrolovatelně působila škody nejen na lesích.
Zahraniční zkušenosti ukazují, že tam, kde mají menší honitby, mají také více zvěře, tudíž zmenšení honiteb by šlo přímo proti snaze stavy zvěře snížit za účelem usnadnění obnovy lesů. V ČR dlouhodobě lovíme 68 ks / 1000 ha honební plochy. V Německu 117 (!) a Rakousku 88 ks / 100 ha honební plochy, přičemž v obou zemích mají menší honitby než ČR. Dlouhodobá statistika lovu je přitom jednoznačným ukazatelem skutečných stavů zvěře (které tudíž v menších honitbách v Německu a Rakousku mají dokonce více než my). V minulosti v Česku už menší honitby existovaly, ale zkušenost ukázala, že to některé druhy přivedlo až na hranu vyhubení. Ve srovnání například se zeměmi V4 má Česká republika už dnes výrazně nejmenší minimální výměru honiteb.
Cílem umožnění lovu vlastníkům a pachtýřům a zmenšení minimální výměry honiteb není nic víc než samotné umožnění lovu vlastníkům a pachtýřům a umožnění vytvořit vlastní honitby vlastníkům, kteří je nemůžou mít za stávajících podmínek. Z chovatelského hlediska ani snahy vyvážit potřeby zvěře a lesa to příliš smyslu nedává.
Vlastníci a pachtýři více než 5 ha pozemků v honitbě mají mít automatické právo lovu na svých pozemcích. Vlastníci a pachtýři více než 50 ha pozemků mají mít automatické právo lovu v celé honitbě až do výše schváleného plánu lovu. Lovem navíc budou moci pověřit libovolnou jinou osobu. Po honitbách se tak budou pohybovat neznámí, neprověření a místních zvyklostí neznalí ozbrojení lidé, kteří budou lovit cokoliv, kdykoliv, jakkoliv a zcela bez ohledu na životní pohodu zvěře i jakékoli oprávněné zájmy a plány uživatele honitby. Uživatel honitby tak pouze ponese náklady, ale příjmy si přivlastní někdo jiný. Dojde ke kolapsu zdravé struktury populací zvěře na většině území ČR.
Neomezené automatické právo lovu podle návrhu vznikne až v případě, kdy se uživatel honitby a vlastník pozemků neshodnou na menší výši odlovu vlastníkem. Vlastníkovi tak bude stačit nesouhlasit s jakýmkoli kompromisním návrhem, aby automatické právo lovu až do výše plánu lovu získal.
Vlastníci pozemků mají již dnes právo určovat, kdo bude v honitbě lovit. Buď můžou sami, nebo honitbu pronajmou. Komu a za jakých podmínek, si opět určují sami. Pokud tedy chtějí, mohou navrhovaného stavu dosáhnout již dnes, není třeba jej paušálně nařizovat zákonem. Naopak to, že této možnosti ve velké míře nevyužívají, je důkazem toho, že nejspíše nechtějí. Vztahy vlastníků pozemků (držitelů honiteb) a uživatelů honiteb jsou i podle stávající legislativy významně vyrovnanější, než to možná podle tvrzení Hnutí Duha a některých vlastníků vypadá.
Právo lovu na vlastních pozemcích ale nelze považovat za přirozené právo. Zvěř je ze své podstaty ničí – pohybuje se volně, nelze ji tedy vnímat jako součást pozemku. Je součástí přírodního bohatství, které chrání stát, a ten také určuje podmínky výkonu práva myslivosti. Již od roku 1849 je právo myslivosti chápáno odděleně od vlastnických práv. Snaha opět vlastnictví pozemku a právo myslivosti spojit (prezentovaná jako systémová změna myslivosti), je snaha o návrat ke stavu v dobách feudalismu. České právo vnímá myslivost jako nezapsané věcné břemeno pozemku. Ústavní soud přitom již v roce 2006 judikoval, že vlastnická práva nejsou neomezená, a naopak že myslivost je coby veřejný zájem na péči o přírodní bohatství zcela legitimním omezením vlastnického práva.
To se týká nejen praktického výkonu myslivosti, ale dokonce i tvorby honiteb včetně nedobrovolného přičlenění pozemků některých vlastníků k honitbě. Celkově už stávající právní úprava přečkala několik testů před Ústavním soudem. Současné útoky na zákon o myslivosti, a tím celé historické pojetí myslivosti jako takové, jsou pouze další snahou vlastníků tento princip prolomit, a na úkor veřejnosti pro sebe získat více práv.
Je na místě položit si otázku, pokud dojde k prolomení stávajícího práva myslivosti, co bude dál? Lze očekávat snahy vlastníků stejnou argumentací omezit do lesů vstup veřejnosti, zamezit volnému průchodu krajinou, zakázat sběr lesní plodů? Krajinu by mohly postupně předělit ploty, jaké známe například z Velké Británie či Jihoafrické republiky, avšak v kontinentální Evropě běžné nejsou. Zde historicky považujeme volný průchod lidí i zvěře krajinou za vyšší hodnotu než právo vlastníka jej znemožnit.
Umožnění lovu majitelům a pachtýřům pozemků v žádném případě k jasnému plánování nepřispěje, naopak. Vlastníci a pachtýři budou zcela mimo kontrolu uživatele honitby. Právo lovu se má odvozovat jen od velikosti jejich pozemků a má být dokonce libovolně převoditelné na třetí osobu. Jediným limitem přitom bude celková výše plánu lovu pro danou honitbu, jinak má vlastník zcela bez ohledu na potřeby zvěře či chovatelské plány a zájmy uživatele honitby, který provoz honitby ze svého platí a je za něj odpovědný, lovit bez jakýchkoli omezení. To je naprosto v rozporu s jakýmkoli welfare zvěře i proti principům myslivosti. Takový vlastník využije jen právo lovu a veškeré ostatní povinnosti uživatele honitby, včetně péče o zvěř v době nouze či ochranou zvěře (např. vynášení srnčat z luk před senosečí) jako povinnost mít nebude.
Představme si například, že uživatel honitby, který na její provoz vydává řádově milion korun ročně, pro zkvalitnění chovu nechává v populaci výjimečně geneticky kvalitní kus zvěře, nebo kvalitní kus nechává pro poplatkové lovce, kteří jsou významným zdrojem příjmu. A najednou se objeví vlastník nebo někdo cizí, koho některý z vlastníků pověřil, a takový kus prostě uloví. Léta práce a značné náklady uživatele honitby jsou zmařeny.
Ochranářské, vlastnické a zemědělské organizace požadují ze seznamu druhů zvěře vyškrtnout všechny druhy, které nelze obhospodařovat lovem (vlk, rys, bobr, vydra apod.). A to proto, aby je uživatel honitby mj. nemusel přikrmovat. Obecně lze říci, že pro druh a jeho ochranu je výhodnější být zvěří, než jí nebýt. V zásadě neexistuje racionální důvod, proč druhy ze seznamu zvěře mazat. Až na jeden: uživatel honitby nad nimi ztratí veškerou kontrolu, takže ochranáři je budou moci například zcela svévolně odchytávat, monitorovat, přisvojovat si trofeje a podobně bez ohledu na potřeby a zájmy uživatele honitby. A to je v tomto případě jejich skutečným cílem.
Proč by ale chráněné druhy zvěří být měly? Aby mohly být v případě potřeby loveny. Neomezená ochrana chráněných druhů již v několika případech prokazatelně vedla k nežádoucímu nárůstu jejich stavů. To platí pro kormorána, který působí obrovské škody a běžně se loví, bobra, který se v některých částech ČR již také loví, nebo např. vydru, která je katastrofou pro původní populace ryb. Vyškrtnutí těchto druhů ze seznamu zvěře znemožní jejich případnou nutnou budoucí regulaci. Úsměvné je, že například dosud nelovného kormorána návrh potichu na seznamu zvěře ponechává.
Protikladem snaze vymazat chráněné druhy ze seznamu zvěře, je snaha prosadit na něj naopak druhy invazní. To by znamenalo, že uživatel honitby bude mj. povinen tyto druhy přikrmovat, a především hradit škody jimi způsobené. Proč by uživatel honitby měl hradit škody působené druhy, které často nelze účinně lovit (nutrie v intravilánech), které nemají hospodářskou hodnotu a za jejichž rozšíření nemůže? Opět jde o účelový krok, jehož cílem je poškození myslivců.
Evropská unie nám nařizuje promítnout do českého práva evropský seznam nežádoucích druhů. To by bylo v pořádku. Návrh poslankyně Balcarové, který se objevil v souvislosti s projednáváním balíku zákonů o invazních druzích a bezpochyby se objeví i při projednávání zákona o myslivosti, ale navíc zavádí národní seznam nežádoucích nepůvodních druhů. Invazní druhy má být podle návrhu zakázáno držet, chovat nebo pěstovat, uvádět na trh, přepravovat, nechat rozmnožovat i jakkoli jinak využívat. Pokud vláda zařadí některý druh na seznam, bude muset z české přírody zmizet. Nepůvodními druhy přitom jsou muflon, daněk, kamzík, jeleni sika, pstruh duhový, ořešáky, jírovce či akáty. Ne nadarmo tomuto seznamu říkáme národní seznam smrti.
Návrhy protimysliveckých organizací nejsou nebezpečné pouze svým obsahem, ale rovněž pokryteckými zdůvodněními, která pro jednotlivé drastické zásahy do výkonu práva myslivosti používají. Právo lovu vlastníkům pozemků mimo jiné obhajuje tím, že vlastníci pomůžou vymírajícím a nezvládajícím myslivcům plnit plány lovu. Děkujeme, ale o takovou pomoc jsme se neprosili a plnit plány zvládáme, viz každoroční statistika odlovů. I u jiných bodů jsou v poslaneckých návrzích dobře rozeznatelné argumenty velice podobné neustále opakovaným argumentům Hnutí Duha a dalších neziskových organizací. Jejich záměrem ale není pomoci přírodě. Jejich záměrem je za každou cenu získat kontrolu nad myslivostí z ideologických i ekonomických důvodů. Myslivost je jim trnem v oku, protože jim ukazuje, že přírodu lze prakticky chránit a pracovat pro ni i jinými cestami, a mít přitom prokazatelně dobré výsledky. Za oběť si přitom vybrali zvěř.
Na podobnou notu nejnověji hraje i oficiální komunikace Pirátské strany, která mj. vyslyšela požadavky protimysliveckých organizací na opětovné sloučení vlastnictví pozemku a práva myslivosti, což je efektivně návrat do stavu před rokem 1849, tj. do feudalismu. Piráti se svými návrhy pokusí „zajistit, aby úbytek myslivců neohrozil výkon myslivosti“. Ironické na tomto plánu je, že úbytek myslivců výkon myslivosti objektivně neohrožuje. Pirátské návrhy ano.
Právo hovořit jménem většiny českých myslivců a hodnotit, co je pro ně dobré či špatné v žádném případě nepřísluší nátlakovým organizacím ani jim nakloněným politikům, nýbrž pouze Českomoravské myslivecké jednotě, coby organizaci, která na dobrovolné bázi sdružuje 55 000 (tj. 80 %) aktivních myslivců.